Práce s chybou: předcházíme u dětí zbytečnému strachu

Chyba u jakékoli lidské činnosti je přirozený jev, zejména když se člověk tuto činnost teprve učí. Je-li s chybou dobře naloženo, je vítaným společníkem na cestě k porozumění. Jestliže si člověk uvědomí, že se chyby dopustil, a jestliže navíc zjistí, proč k tomu došlo, zdokonalí se jeho schopnost dělat příště danou činnost lépe.

Chybě v procesu učení nespíláme, ale hájíme ji a dokonce ji vítáme. Vítáme chybu jako zprostředkovatele žákova opravdového poznání. Přimlouváme se za to, aby v našem vyučování (nejen v matematice) zakořenila stará moudrost, že „chybami se člověk učí“.

Když má i učitel strach z chyb

V tradičním vyučování se na chybu obvykle nahlíží jako na jev nežádoucí. Sám učitel má často strach, aby se chyby nedopustil. Cítí odpovědnost i za případnou chybu žáka (ať již v sešitě nebo na tabuli), proto na chybu žáka rychle upozorňuje a chybu ihned opravuje.

Rodičovská komunita, která též chybu považuje za jev nežádoucí, zvyšuje učitelův strach z potenciální chyby. V rozhovorech učitelů častěji slyšíme o chybách než o tom, jaké jsou jejich příčiny a jak je odstraňovat.

Chyba aktivuje myšlení

Učitel, který učí instruktivně, vyžaduje od žáka převážně opakování předvedených postupů a vyslovených pouček. Pak často považuje za chybu vše, co se neshoduje s tím, co očekává. To má zhoubný vliv na rozvoj samostatného myšlení žáka.

Pokud učitel vnímá chybu jako nežádoucí jev, vytváří takové klima, které žáka blokuje. Ten ze strachu před chybou raději nedělá nic. A učitel pro odstranění chyby žáka dělá pouze to, že na něj vyvíjí tlak. Někteří učitelé dokonce věří, že přiměřený a spravedlivý trest povzbudí žákovo úsilí učit se a povede ke zlepšení jeho studijních výsledků.

Avšak realita toto očekávání učitele nepotvrzuje. Je pravda, že žáci ze strachu vynakládají na daný předmět více energie, ale její značná část je zmařena. Žák totiž vyvíjí spíše aktivitu zaměřenou na ochranu před trestem: simulování nemoci, opisování, lhaní, absence či vymýšlení výmluv.

Neodhalujeme chyby, ale jejich příčiny

Dopustí-li se žák chyby například při počítání, obvykle učiteli není hned jasné, kde chyba vznikla. Když učitel žáka pouze opraví, moc mu nepomůže. To podstatné, proč chyba vznikla, se žák nedoví.

Pokud se učitel nesnaží pochopit příčinu chyby, je učitelova oprava chyby vnímána žákem pouze mocensky. Žák neví, kde je v jeho úvahách chyba, a pochopitelně se této chyby dopustí i napříště.

Chyba nesmí žáka odradit. Chyba může a měla by být pro žáka užitečnou zkušeností. Úlohou učitele je pomoci žákovi z chyb se poučit. Učitel, který žáka za chybu kárá, mu poznávání nových věcí neusnadňuje.

Jak jednoduše pracovat s chybou

Bojí-li se žák své chyby, povzbudí jej učitel vlastním příkladem: ukáže, jak on sám chyboval a jak hledal příčinu svého omylu. Kdykoli je učitel žákem upozorněn na chybu, poděkuje za opravu a vysloví žákovi uznání. Účinné je, když učitel svoji chybu před žáky hlasitě analyzuje. Žáci vidí, jak se lze k chybě postavit, a takové příklady táhnou.

V intelektuální oblasti je poznání příčin chyby účinný způsob pronikání k podstatě zkoumaného jevu. To se netýká pouze žáků ve škole, ale i věhlasných matematiků. I oni se dopouštěli chyb a pokaždé bylo odhalení chyby důležitým poučením.

Díky chybě doplníme scházející zkušenosti

Když učitel ví, jak pracovat s chybou žáka, může každou situaci, kdy se chyba objeví, didakticky využít. Učitelova znalost má dvě složky: diagnostickou a edukační. V rámci diagnostické složky se zjišťuje, do jaké míry si žák přítomnost chyby uvědomuje a zda ví, kde se nachází. Edukační složka pak zahrnuje nápravu vzniklého problému. Jestliže jsme zjistili, že žák něčemu nerozumí, umožňujeme mu doplnit si scházející zkušenosti.