Speciální pedagogika: Jak učím matematiku žáky prvního stupně na základní škole praktické

Ve čtvrtém čísle časopisu Speciální pedagogika z roku 2013 byl na stranách 336 – 341 uveřejněn článek Alžběty Krchové Jak učím matematiku žáky prvního stupně na základní škole praktické

Se svolením autorky uveřejňujeme zde abstrakt článku a několik zajímavých úryvků.

Abstrakt: Cílem článku je zprostředkovat čtenáři zkušenost začínající pedagožky prvního stupně základní školy praktické, konkrétně ukázat její metody výuky matematiky. Autorka popisuje v jednotlivých příkladech, jakým způsobem efektně vyučovat žáky s lehkou mentální retardací, poruchami učení, ADHD… Podrobně zkoumá mechanismus poznávacího procesu žáka, představuje tak metody profesora Hejného, které se pokouší aplikovat i do speciálního školství.

Ještě za studií speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě UK v Praze mne zaujaly didaktické přístupy profesora Hejného k elementární výuce matematiky. Když jsem později začala tento předmět na základní škole praktické učit, pochopila jsem, že principy, které hájí a propaguje profesor Hejný, jsou uplatnitelné i na tomto typu školy, tudíž jeho vývody mají širší platnost. (s. 336)

K učebnímu plánu základní školy praktické nutno výslovně konstatovat, že ten na rozdíl od učebního plánu školy základní, je poměrně značně redukován. Zahrnuje však látku, jejíž zvládnutí připraví jedince, aby obstál v denním životě, tedy naučil se to základní, co bude při řešení běžných životních situací potřebovat. (s. 337)

Jak ale přiblížit žákům slovní úlohy? Jak je zaujmout? Jak jim vysvětlit, že takové úlohy budou řešit ve svém běžném životě?

Žák je schopen úspěšně řešit slovní úlohu pouze tenkrát, když úloze rozumí, tedy když je mu prostředí úlohy blízké a když chápe všechny objekty i vazby v úloze se vyskytující. Jedním řešením jak toho dosáhnout, může být dramatizace slovních úloh. (s. 338)

Mně se osvědčilo používat dramatizace i v jiných typech slovních úloh. Konkrétně třeba v této:

„Maminka měla tři děti a šla s nimi do cukrárny. Každému koupila dva dortíky. Kolik dortíků koupila celkem?“

Dětem úlohu přečtu a potom se jich ptám:

„Děti, kdo z vás má dva sourozence? Kdo chce hrát děti? A kdo bude hrát maminku? A ti co nemají hlavní roli, budou hrát lidi v cukrárně…“

 Slovní úloha by mohla pokračovat:

 „Kdo bude paní prodavačka? Je potřeba udělat na dortíky cenovky. Kolik bude jaký dortík stát? Kolik zaplatí maminka korun? Jak bude platit a kolik korun jí paní prodavačka vrátí?“

Všichni žáci jsou zapojeni do hry a ani si neuvědomují, že řeší slovní úlohu: Žáci postaví z lavic a židlí cukrárnu. Z katedry bude pult, kde budou vystaveny dortíky (ze stavebnice nebo nakreslené na čtvrtce..), u kterých budou cenovky. V obchodě budou tři paní prodavačky. Jedna bude stát u kasy, druhá bude dávat dortíky na talířky a třetí je bude roznášet ke stolkům. Ostatní žáci budou dělat zákazníky. V peněžence budou mít určitý obnos, s kterým si budou muset vystačit, a propočítat tak, kolik dortíků si mohou koupit. (s. 339)

Učivo geometrie je ve většině učebnic odděleno od učiva aritmetiky. Domnívám se, že to není správné. Můžeme si totiž položit otázku: „Co je pro život žáka základní školy praktické důležitější? Geometrie, nebo aritmetika?  V běžných životních situacích používáme oboje, aniž bychom od sebe geometrii a aritmetiku nějak zvlášť oddělovali. V oblasti geometrie jsem podnětné myšlenky našla v monografii D. Jirotkové.  (s. 339)

Jako učitelka stále ještě vlastně začínající, tudíž pedagožka nedostatečně zkušená, ale (doufám) dosud nezatížená metodickou rutinou, mohu svůj příspěvek uzavřít objevem, který učiní každý, kdo se zbaví strachu z matematiky: tento předmět může být krásný – pro žáky i jejich učitele. (s. 341)

Publikováno

29. 9. 2013

Kategorie

• Média