Tomáš Chrobák (36) je učitel roku 2019, jenž se dostal do semifinále celosvětové soutěže. Z 12 tisíc pedagogů ze všech koutů světa jich po několika dalších kolech vybrali padesát včetně kantora z Bašky u Frýdku-Místku. "V současné on-line výuce se trápím. Moje hodiny jsou založené na vzájemné komunikaci a pomoci spolužáků, a to jde nyní velmi těžko," říká.
Tomáš Chrobák v hodině matematiky se svými žáky v ZŠ Baška. | Foto: EDUin
Jak jste reagoval 11. března na uzavření škol z důvodu koronavirové epidemie? Co byly vaše první kroky?
Na úplném začátku jsem se skoro až zaradoval, že aspoň dodělám to, co nestíhám. Ale teď už mě to opravdu štve, chybí mi děti, kolegové a samotné učení. Když jsem viděl, jak je mnozí učitelé zahltili úkoly, natočili jsme s Monikou Olšákovou webinář a popsali jsme, jak k on-line výuce přistupovat, aby se naše snaha ve výsledku neobrátila proti nám - abychom si nevyrobili přehlcené žáky a naštvané rodiče. Vytváříme také stránkách H-edu on-line kurzy pro žáky. Nyní jsem s profesorem Hejným vytvořil Zlomky s porozuměním nebo Inspiromat, kde sdílíme s učiteli kreativní materiály.
Jak těžké bylo přejít na současnou on-line výuku?
Pro můj styl učení hodně. Moje hodiny jsou založené na vzájemné komunikaci a případně na spolupráci spolužáků. Pro učitele je často velmi náročné opravdu pochopit, proč dítě něčemu nerozumí. Nejlépe mu pomůže jeho spolužák, který je na něj také napojen jeho řečí. Hodně se s tím trápím, přijde mi, že věci, které jsem uměl a fungovaly, najednou nejdou. Hodně komunikuji se žáky, to je pro mě základ. Hodiny vedu na Teamsech, kromě toho zde na každý týden zveřejňuji výzvy a žáci mi do pátku pošlou, na co přišli.
Nemají teď ve výsledku výhodu ti učitelé, kteří jeli tradiční frontální výuku, klasický výklad? Ten jde dělat po internetu jednoduše.
Kdo přednášel ve třídě, tak teď může zrovna tak přednášet on-line, takže nejspíše ano. Teď jsem byl u kamaráda, tam seděl jeho syn a učitelka ho vedla: "Tak teď zabodněte kružítko sem a takhle udělejte kružnici." Takže ta teď určitě nemá problém. Vedle toho se bavím s kolegyní angličtinářkou, která s třídami vede hodinu on-line, kde žáci hodně mluví, a chválí si to více než běžnou výuku. Její postřehy jsou pro mě velmi inspirativní.
Mnozí rodiče kritizují, že učitelé jen posílají dětem úkoly e-mailem. Dalším zase vadí, když pedagogové učí napřímo, že nemají doma tolik počítačů. Jak to vidíte vy?
Já to propojuji. Úkoly pošlu emailem a k tomu mají žáci se mnou konzultační hodinu, kde si v podstatě mezi sebou říkají postřehy a nápady. Snažím se zasahovat co nejméně. Spíše vedu diskuzi a vyzývám je, ať říkají myšlenky, které by mohlo pomoci těm, co tápou.
Co se vám na přístupu učitelů k současné distanční výuce nelíbí?
Určitě bych neznámkoval, protože pak podle mých zkušeností podvádějí všichni. Mně nyní pořád posílá někdo úlohy s prosbou o vyřešení. Dostal jsem už snad dvacet jedniček. To je opravdu čirý nesmysl a opět žáky rozdělujeme na ty, kteří mají podporu a ty, kteří nemají. Děti si výsledky také případně sdílí na sítích a opět je vedeme k podvádění. Pokud navíc učíme třeba i novou látku, tak děti, které mají velkou rodičovskou podporu, tak ještě více vystřelí nahoru, zatímco děcka, která na školní přípravu už i tak byla sama, půjdou ještě o to více dolů.
Podobné rozepře panují v otázce, zda posílat či neposílat děti do školy. Jedni rodiče nadávají, že kvůli hlídání a doučování dětí doma nemohou do práce, druzí se zase děsí, že by ho tam v době epidemie měli poslat. Co si myslíte vy?
Mně se líbí ta myšlenka dobrovolné docházky do školy. Já už se na výuku moc těším. Ideálně bych je nejradši vzal někam na hory na chatu, kde bych nejdřív děti nechal, ať se dva dny jenom spolu baví a ze všeho se vypovídají, a pak bych je teprve začal učit. Jenže to asi nepůjde, budeme muset být ve škole. Ale i tam se s nimi chci nejdříve jen bavit o tom, čím si prošly a co to pro ně znamenalo. A až pak učit, ale samozřejmě ne novou látku, aby nenabírali zpoždění ti, co by tam nechodili.
Děti druhého stupně se mají nadále učit výhradně distančně, možné by měly být jen osobní konzultace. Přitom už i ten měsíc domácího studia a izolace dal mnohý zabrat. Jaký to podle vás může mít dopad na sociální potřeby školáků?
Respektuji rozhodnutí vlády, mrzí mě to, ale asi je to takto správně. Velmi bych uvítal, abychom se ve sborovně, ale i společně s dětmi zamýšleli, jak vést žáky k samostatnému učení, jak posílit vnitřní motivaci. Říct si, co jsme se během času, kdy byly zavřené školy, naučili my učitelé a také žáci. Zda jim i při prezenčním studiu nedat třeba pátek projektový den, kdy by dostali projekt, na němž by pracovali, a další pátek hodnotili svůj posun. Je nezbytné vést žáky k větší zodpovědnosti za jejich práci. Koronavir tady může být pořád, situace se může kdykoliv opakovat, školy se mohou znovu zavřít. Tak by bylo dobré se z toho poučit a pro příště již být více připraveni.
Vzdělávací Strategie 2030 chtěla následujících deset let školní výuku digitalizovat. Nyní to koronavirus a mimořádný stav dokázaly za pár týdnů. Vyjde podle vás české školství z této krize posíleno?
Ano, mohlo by ho to posílit, ale jde o to, abychom si jasně pojmenovali, co nám situace přinesla a co se ukázalo být nefunkční. Někteří učitelé se stále drží svých postupů a odmítají do nich vpustit jakékoliv novinky, včetně on-line výuky, či přestat psát písemky nebo známkovat. Bylo by skvělé, kdyby se to podařilo změnit. Problém strategií je, že k tomu nejsou metodické materiály. Třeba pro matematiku existuje spoustu zajímavých matematických her, nápadů, či sbírek ale nepracuje se s učitelem a neučí se, jak by měl postupovat, když něco žák nevyřeší či udělá chybu. Nebo jaké možnosti hodnocení může učitel využívat, ať pořád jen neznámkujeme.
Na svých stránkách Matika s Chrobákem říkáte, že vám víc dala kvalitní matematická základka než následné studium matematiky na vysoké škole, které vám nedalo nic. Proč?
Na základní škole jsem dostal čas a prostor matematiku objevovat, přicházet na to sám. Na vysoké škole to už bylo jen přednášení. Vždycky někdo přišel, něco nám odvykládal, my jsme se to měli naučit a pak jsme to pořád dokola opakovali.
Pakliže takhle učili na Pedagogické fakultě, nutně z ní vyšlo spoustu učitelů, kteří pak učili podobně. Jde o ten hlavní problém, proč mnoho žáků matematika nebaví a je pro ně strašák?
Pedagogické školy se naštěstí výrazně zlepšily. Já například spolupracují s docentkami Darinou Jirotkovou a Naďou Vondrovou z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, a když poslouchám, jak o své výuce přemýšlí, cítím velkou radost a naději.
Mně vysoká škola tlačila jen do odbornosti. Beru. Ale že by mě třeba naučila pracovat s různě nadanými dětmi, tak o tom tam nepadlo jediné slovo. Že by mi někdo řekl, jakým způsobem s žáky diskutovat, také nic. Jmenovalo se to "pedagogická" fakulta, ale nešli jsme vůbec po pedagogice, jen po odborných znalostech. Až v posledním ročníku jsem se dostal na praxi. Takže já si vyberu učitelství, a k tomu, co opravdu budu pak v zaměstnání dělat, se dostanu až na konci výšky? To je úplný nesmysl. Ale i to se naštěstí mění.
Učitel na základce je výjimka, mladý učitel na základce zázrak. Tak co potom mladý, zapálený a nadšený učitel? Kde jste se ve školství vzal?
Já nerozděluji kolegy na mladé a staré. Znám stejně staré učitele jako já, kteří nechtějí vůbec měnit své postupy a nevyhodnocují, co funguje a nefunguje. A vedle toho mám třeba kolegu, který nyní šel do důchodu, a kdyby se mi povedlo dosáhnout zlomku toho, jak on zvládl pracovat s dětmi, tak bych byl spokojený. Věk není zásadní.
A málo učitelů ve školství, natož na základce?
U mě sehrálo rozhodující roli to, že jsem dlouhá léta vedl turistický oddíl a organizoval dětské tábory. Zjistil jsem, že mi jdou tři věci: matematika, sport a vedení dětí. Baví mě to, naplňuje a daří se mi v tom. Učitelství mi proto dává pocit seberealizace. V bance bych bral nějakou korunu navíc, ale vůbec by mě to nenaplňovalo. Takhle moje děti mají taťku, který chodí rád do práce, vidí v ní smysl a význam. Není to skvělé?
Deset let jste učil na 8. ZŠ ve Frýdku-Místku. Jak jste se odtud dostal k lektorování Hejného metody po republice či k psaní matematických sbírek pro učitele a pracovních sešitů pro děti?
Ocitl jsem se na velké sídlištní škole, která ale byla velmi progresivní s výborným vedením. To chtělo, abychom se inspirovali novými postupy. Tak jsem se dostal k Hejného matematice. Jenže po deseti letech, co jsem tam učil, proběhl konkurz na ředitele, a ten dopadl tak, jak mnozí nechtěli. Škola se začala rozkládat, přestal tam být prostor pro kreativitu a rozvoj. Býval jsem opravdu hrdý na to, že tu učím, ale to mě díky novému vedení přešlo.
A tak jsem raději odešel s dcerkou na rodičovskou dovolenou a přijal nabídku na částečný úvazek v základní škole v malé obci Baška u Frýdku-Místku. A taky jsem začal doučovat děti. To mi velmi pomohlo v individualizaci výuky - naučit se diagnostikovat, v čem má žák problém a hledat strategii, jak mu pomoci.
To je další neobvyklý krok pro mladého muže - jít na rodičovskou…
Mám dvě děti. Když se po Vojtíkovi narodila Rozárka, tak žena už chtěla jít do práce. A já naopak chtěl trochu změnit životní rytmus. Vnímám to jako jedinečný čas, kdy jsou děti malé, a chtěl jsem si tuto dobu užít.
Jak se učitel z obce u Frýdku-Místku dostane do semifinále světové učitelské soutěže?
Do té české národní soutěže mě nominovali rodiče žáků a pracovníci z H-matu (společnost, která usiluje o rozvoj matematické gramotnosti žáků pomocí šíření Hejného metody-pozn.red.). Když jsem vyhrál českou část, tak mě organizátoři dlouho přesvědčovali, abych se přihlásil i do té mezinárodní. Šlo totiž o obrovská kvanta textu, kde jsem musel vypsat, co všechno a jak dělám. Ve světovém kole nás bylo 12 tisíc, všechno výborní učitelé. Pak se konala různá výběrová kola a těmi jsem procházel. Myslím, že je zaujal můj přístup k matematice, díky němuž nebude matika pro děti strašák, ale naopak objeví její kouzlo.
Tomáš Chrobák (uprostřed) právě přebírá ocenění Global Teacher Prize Czech Republic 2019. | Foto: gtpcr.cz
V čem to spočívá?
Dítě si na většinu věcí přichází samo a objevuje zákonitosti. Já mu k tomu dávám co nejvíce příležitosti. V mých hodinách žáci také hodně mluví, diskutují. Já je pouze moderuji. Nikdo nechce jen sedět a někoho sledovat. Učitel má v hodině mluvit třeba třetinu času a zbytek klidně už můžou žáci, pokud nepotřebují klid na přemýšlení.
Mezinárodní soutěž také hodnotila sociální dopad. Mí žáci si pouze nerozvíjí znalosti, ale také se učí spolupracovat ve skupině, obhajovat svůj názor, argumentovat, prezentovat a pracovat na svém sebehodnocení. Beru matematiku jako prostředek k rozvoji dítěte, ne nutně jako cíl. Když chci, aby rychlejší spolužák poradil pomalejšímu, nemá mu říct řešení, ale má mu poradit, jak na to.
Co je pro vaše žáky nejtěžší?
Už jsem je naučil, aby uměli spolužákovi říct, že mu pomohl s matematickou úlohou. Ještě ale stále bojujeme s jejich sebehodnocením. Aby uměli říct, co se jim povedlo, v čem byli tu hodinu dobří a co se jim třeba nepovedlo.
Co říkáte tomu, jaké vášně Hejného metoda mezi mnohými rodiči vzbudila?
Jde o velmi komplexní záležitost. Je jasné, že rodiče nemohou být obeznámeni se všemi souvislostmi, takže mají obavy. Problém není s rodiči, kteří neměli rádi matematiku. Ti jsou za tuto metodu velmi rádi. Mám ale problém s těmi, kteří mají vysokou školu třeba technického typu a obávají se, že jejich děti nebudou umět to, co oni. A nechtějí slyšet, že důležitější než znalosti jsou sociální dovednosti dětí.
Rodiče se často se rozčilují, proč dítě prostě nemůže "normálně počítat a musí do toho plést všechna ta zvířata, kroky a schody". Jak byste jim argumentoval?
Děti se ve škole často jen učí pravidla a postupy, jen počítají a nevědí, co. Třeba v počítání se zápornými čísly se naučí, že mínus a mínus je plus a často vůbec netuší proč. Když je to naučíme krokováním na schodech nebo na krokovacích pásech, získá naprosto jasnou vizuální představu. To samé v případě dědy Lesoně a jeho zvířátek, to prostředí má obrovskou myšlenkovou hloubku, a když se to učí správně, má to pro dítě značný přínos. Vždyť páťáci díky tomu běžně řeší soustavy rovnic, což je učivo 9. třídy.
Pořádáte také víkendovou školu hrou. Běží už několik let a je úspěšná. Jak přimějete děti, aby chodily dobrovolně do školy v sobotu?
Probíhá to jednou měsíčně, já tam dělám logické hry, fyzikář nějaké pokusy, bioložka přírodopisné hry, angličtinářka s nimi anglicky pekla, měli jsme tu fotokomoru, kde si vyvolávaly fotky. Přijdou v sobotu, učí se a ani vlastně o tom neví. Každou sobotu nám přijde přes šedesát dětí. Dokonce říkají, že v sobotu chodí raději než přes týden.
Přiměje současná krize kolem koronavirové pandemie a zavřených škol učitele, aby taky přehodnotili a změnili svůj styl výuky - od dlouhých výkladů po školu hrou?
Rozhodně je to velká příležitost. Mnoho z nás si opět uvědomilo, jak moc rádi učíme. Jak rádi diskutujeme s žáky a sledujeme jejich posun. Někteří možná zažili na vlastní kůži, že některé postupy nefungují a vyzkoušeli jiné. Najednou třeba začaly být ty nové funkční a efektivnější. Je potřeba maximálně podpořit učitele. Především v metodické části, jak lépe učit, třeba i v těchto nových podmínkách. Sám na sobě vidím, jak s nimi teď složitě bojuji.
Zdroj: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/ucitel-roku-tomas-chrobak-rozhovor/
Novinka!
Dvoudílná série "Gradované úlohy nejen k přípravě na přijímací zkoušky na 8letá gymnázia" je zaměřena na vybraná témata a typové úlohy, které se často objevují v přijímacích zkouškách z matematiky na 8letá gymnázia.
Publikace jsou vhodné i jako doplněk běžné výuky, když dítě není učené Hejného metodou.
Tištěné verze koupíte na www.h-ucebnice.cz. Elektronickou verzi přes www.h-edu.cz.
