Skutečná motivace: když „nevím“, a „chci vědět“

Motivace dává poznávacímu procesu energii i orientaci, a proto hraje klíčovou roli v kvalitě celého procesu učení. Dítě s vnitřní potřebou poznávat poznává intenzivněji, hlouběji a komplexněji než to, které je k poznávání donuceno.

Pak nemluvíme o motivaci, ale o stimulaci. Už z latinského původu slov je patrné, jak je rozdíl mezi motivací a stimulací markantní. Motivace je odvozena z lat. moveō – hýbati, pohybovati, kdežto stimulace z lat. stimulō – ostnem bodati, píchati. Motivaci tedy chápeme jako potřebu poznávat, která pramení z vnitřního boje mezi „nevím“ a „chci vědět“, „neumím“ a „chtěl bych umět“, „nezkusil jsem“ a „chtěl bych zkusit“.

Motivace je vrozená

Dítě je zvídavé. Má silnou potřebu poznávat věci, které je obklopují. Ptá se na vše, co se kolem něj mihne. Potřebuje získávat nové a nové zkušenosti, často i za cenu bolesti - například rozbitých kolen, když se učí jezdit na kole. Motivace k poznání je dítěti tedy vrozena.

Motivace dítěte a dospělého se liší

Motivace dítěte se výrazně liší od motivace dospělého člověka. Z toho pramení mnohá nedorozumění. Motivace dítěte je:

1. naléhavá – proto dospělý často považuje naléhavost potřeby dítěte za umíněnost nebo dokonce drzost;
2. těkavá – dítě se zajímá o vše, co se octne v prostoru jeho pozornosti, motivace dospělého se zaměřuje na určitou věc;
3. širokospektrální – dítě si tím mapuje svůj vztah k jednotlivým oblastem lidské činnosti a získává zkušenosti, které mu pomohou dobře volit svoje příští povolání.

Touha po školním poznávání pramení z předchozích radostných aha efektů, které žák zažil již dříve, a z rozporu mezi „nevím“ a „potřebuji znát“.

Tradiční vs. Hejného metoda

V tradiční výuce matematiky jde spíše o stimulaci žáka než o motivaci. Impulzem k učení bývá snaha dítěte získat dobrou známku nebo strach ze známky špatné. Někdy snaha zalíbit se učiteli či ušlechtilá snaha udělat lepší známkou radost mamince. Děti motivované potřebou objevovat matematiku jsou spíše výjimkou než pravidlem.

Hejného metoda nabízí dítěti matematiku, která vychází z jeho zkušeností. Začne-li se hned od začátku pohybovat v důvěrně známém světě, je neustále motivováno postupovat dál. Díky této vnitřní motivaci je pak ochotno „přestoupit“ z reálného světa i do světa abstraktních pojmů, osvojí si jisté matematické nástroje a jimi objevuje i tzv. „vyšší“ matematiku.